Neodcházej #03

15. april 2012 at 18:02 | Vílka :) |  Neodcházej (povídka)
Osud míchá karty, my hrajeme.
Arthur Schopenhauer

  • "Je to práce, jako každá jiná!"
  • "Za dvacet!"
  • "Pár ulic odsud..."


"Co zase provedl?" dovedla jsem ji do obýváku a v rychlosti urovnávala deky a polštáře na gauči a křesílku.
"Ale znáš ho! Je v práci, dobře. Pak přijde domů, s ničím mi nepomůže, neposlouchá mě..." dál jsem ji přestala poslouchat.
"Dáš si kafe nebo čaj?" odešla jsem pomalým, odevzdaným krokem do kuchyně a přerušila tak na chvíli její lavinu povzdechů nad tím, jak hrozný život má.


"Kafe! Máš vůbec umytý nádobí?" už se mi hrnula do kuchyně.
"Mami, prosím tě!" zavrčela jsem na ni. "Byla jsem v práci! Před chvílí jsem se probudila!" vzala jsem konev a natočila do ní vodu na kafe a na čaj. "Běž si sednout, pust si televizi třeba a já to za chvíli donesu." vystrčila jsem jí z kuchyňky.
"A nechceš pomoct?" začala se bránit.
"Mami, už přes rok bydlím sama, já to zvládnu. Nejsem malá." ani jsem se nerozčilovala, ale mluvila jsem naprosto klidně. Na takové věci jsem byla zvyklá od mala a trochu toho klidu jsem zdědila po tátovi. Jako spoustu dalších věcí. Třeba hnědou barvu vlasů a očí. A pár dalších vlastností, jako například to, že pokud to není naprosto nutné, jsem lehce nepořádná.

Posadila jsem se na kuchyňskou linku, jak bylo mým dobrým zvykem, pokud jsem na něco čekala nebo něco vařila a poslouchala jsem záblesky z toho, co jsem slyšela z televize, kterou mamka zapnula v obýváku.

Rodiče se nikdy nehádali. Vždy byli takovým tím vztahem, který jsem od mala obdivovala. Ani teď neměli žádné větší problémy, jen mamka občas potřebovala vyventilovat ty drobnosti, které jí na tátovi vadily. A začala si jich všímat právě tehdy, když jsem se odstěhovala do vlastního. Byla jsem mladší dcera ze dvou. Moje starší sestra byla narozena o pět let dříve a už dávno žila rodinný život v jiném městě. Rodiče bývali zvyklí na mou přítomnost, protože Aneta se odstěhovala snad v devatenácti.

Konvice cvakla. Seskočila jsem z linky, zalila kávu a nalila do ní trochu mléka, které jsem naštěstí a velkou náhodou měla doma. V druhém hrnečku jsem zalila bylinkový čaj a oba nápoje odnesla do obýváku.

"A co v práci, pořád děláš to samé?" zeptala se mamka a sáhla po své kávě. "Bez cukru?" přikývla jsem.
"Ano pořád. Platí dobře..." znala jsem mamky názor na mou práci. Vlastně i tátův. Mysleli si, že společnice je něco špatného a nechtěli mi věřit, že do agentury se hlásí jen seriózní muži.
"Ale kvůli tomu tam přeci nemusíš pracovat. Můžeš bydlet u nás a odpadne ti nájem za byt!" také se chytali každého trochu negativního náznaku na mou práci.
"Maminko!" položila jsem svou ruku na její. "Neboj se o mě! To je to poslední, co bych chtěla!"
"Ale tak proč nám to děláš? Je tolik zaměstnání!" zeslabila televizi na minimum.
"Je to práce, jako každá jiná!" usmála jsem se na ni. "A už to nebudeme řešit, ano?" otočila jsem konverzaci jiným směrem. "Co u vás nového?" ... trvalo až do večera, než jsme domluvily. Nakonec jsem mamku odmítla pustit za tmy domů a ustlala jsem jí u sebe v ložnici. Sama jsem si lehla v obýváku na gauč a dlouho jsem nemohla usnout. Nebo jsem možná usnula, ale pokaždé jsem se probudila.

Další den jsem měla volno a tak jsem se rozhodla, že mamku doprovodím a navštívím tak i tátu. Na večer jsem ale musela zpátky k sobě, hlavně proto, že jsem šla další den do práce a měla jsem být v agentuře kolem dvanácté odpoledne, což bych od rodičů těžko stíhala. Měla jsem dělat doprovod na nějaký večírek, který ale začínal celkem brzy. Měl ovšem také dříve končit, což bylo příjemné zjištění.
***

"Ahoj princezno!" podívala jsem se kolem sebe, ale byla jsem na zastávce docela sama, takže to muselo být na mě. "Neboj se, ty si mě nepamatuješ?" okýnko u černého auta se stáhlo až dolů a já mohla vidět muže, který se nakláněl přes sedadlo řidiče ke dveřím, aby je otevřel. "Nechceš svést?" zeptal se. Nakrčila jsem obočí a podívala se na něj dost nevěřícným pohledem.
"Proč bych s vámi jezdila? Vždyť vás ani neznám!" odsekla jsem a poodešla blíž ke stojanu s jízdním řádem autobusu. Pan Neznámý, a také Velice Dotěrný, to ale nevzdával. Popojížděl zároveň se mnou. Samozřejmě, že jsem musela mít tu smůlu, že mi autobus ujel přímo před nosem. Na zastávce nebylo ani živáčka a další jel až za dvacet minut.
"Muselo ti to ujet." dedukoval, "A tady z té prdele to pojede nejdřív za půl hodiny, můžu tě hodit do centra, pokud chceš. Mám tam cestu." zkoušel to dál.
"Za dvacet!" odpověděla jsem.
"Co za dvacet?"
"Jede za dvacet minut. Vubec vás, pane, neznám, tak nevím, proč mi tykáte!" zachumlala jsem se do svého svetru, protože e zvedl vítr, a podívala jsem se do auta.
"Protože jsi o pět let mladší, než já. Takže ti tykat teoreticky můžu. A taky, pokud se nepletu, tvoje sestra se jmenuje Aneta. Nebo se pletu?" přimhouřil oči. Já ty svoje protočila, chytla jsem za kliku a nastoupila do auta.
"Jsi úchyl a máš zmapovanou celou mou rodinu?" zabuchla jsem dveře a připoutala se. On zařadil a auto se pomalu rozjelo.
"No jistě." zasmál se a v tu chvíli se stalo něco hrozně zvláštního. Jako kdyby se mi zastavilo srdce. Ten smích, znala jsem ho, ale to nebylo to hlavní. Vyvolal mi srdeční arytmii a zapomněla jsem na pár vteřin dýchat. "Co tě přinutilo nastoupit, ledová královno?" podíval se na mě koutkem oka a v další chvíli už zase sledoval silnici před námi.
"Začalo pršet." odsekla jsem a podívala se z okýnka. "Pokud si nevšiml." ukázala jsem na přední okýnko, přes které právě přejely stěrače.
"Já myslel, že jsi dešťová víla." znovu se zasmál. Mráz po zádech.
"Jsem ledová královna..." připomněla jsem mu jeho předchozí přezdívku.
"Ale tomu nevěřím!" přibrzdil před křižovatkou a s ledabylým blinkrem odbočil vpravo.
"Odkud znáš mou sestru?" ignorovala jsem jeho komentář. "A odkud víš, kolik mi je?" dodala jsem honem.
"Ségra tě často hlídala, když jsi chodila na základku, pamatuješ? Brala tě i na hřiště za spolužákama a tak. Jsi o pět let mladší, než ona, takže automaticky i něž já. Asi si mě nepamatuješ, byla jsi malinká. Ale stále to jsi ty, Sofie." zastavil na semaforu při vjezdu do města. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Někoho mi připomínal, ale jméno jsem si nemohla pamatovat. Když byla sestra v devítce, byla jsem ve čtvrté třídě, takže vážně maličká a její parta šíleně veliká. Nebo mi to tak alespoň v té době přišlo.

Pořád jsem na něj zírala. Bylo to tak dlouho. Nechápala jsem, jak si mě mohl pamatovat. Jak mě mohl poznat. Koukala jsem na něj celou dobu, kdy jsme stáli. Měl výrazné lícní kosti, ale tak nějak hezky. Vlasy prohrábnuté a kouzelně hnědé oči.
"Jak se jmenuješ?" vydala jsem ze sebe.
"Jsem tvůj zachránce. Podívej se ven, kam jedeš? Mám čas, hodím tě tam." zae on ignoroval mou otázku.
"Neodpověděls!"
"Ty taky ne!" zase ten zvonivý smích.
"Pár ulic odsud..." vzdala jsem se.
"Tak naviguj." zařadil.
***

"Nevím ségra, vážně promiň! Takovejch tam bylo! Alan, Daniel, Petr...? Je to tak dávno." zněla Anetina odpověď.
"Dobře, nelam si s tím hlavu. Děkuju."
"Nemáš zač, musím běžet. Mám rozdělanou večeři. Pa!"
"Papa!" odpověděla jsem již tůtajícímu telefonu a položila ho vedle papírku s deviti, na mužský rukopis celkem úhledně napsanými, číslicemi. O tom jsem sestře neříkala. Posadila jsem se do křesla a vzala papírek do ruky.
"Zavolej, až si vzpomeneš na moje jméno... Princezno!" zněla poslední slova, než jsem vyběhla do toho nečasu venku.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Saline A. Saline A. | Email | Web | 15. april 2012 at 18:21 | React

Ááá, ježiš to je tak kouzelný! ♥ Dál, dál, dál!

2 báři báři | Web | 15. april 2012 at 23:16 | React

Doufám, že je to znamení, že ses zase rozepsala :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement