Neodcházej #01

18. february 2012 at 18:15 | Vílka :) |  Neodcházej (povídka)
Nejvíc nápadů mám, když se mám učit a největší nápad je nová povídka. Musela jsem ji sepsat, prostě musela. Možná se vám nebude líbit a pokud tomu tak bude, prostě v ní nebudu pokračovat.. I když mohli byste mi dát šanci ještě k druhému dílu, který bude nevím kdy .. Snad příští týden :)
Dva dny jsem teď měla nějaký chmury, nechci říkat přímo depresy, ale nevím.. A tohle mi celkem pomohlo. Nepsala jsem hrozně dlouho.
-----------------------------

Muž chce být první láskou ženy, žena poslední láskou muže.
Victor Hugo


  • "Ale prosím tě... Běž už!"
  • "Miláčku?"
  • "To nemůžu..."

"Moc, moc, moc si to užijte..." skloním se k malé holčičce a políbím ji do jejích dlouhých, hnědých, hustých vlásků.
"Vážně nechceš jít s námi?" když se narovnám, znovu se na mě zahledí pár hnědých, ustaraných, ale zároveň těch nejkrásnějších očí, které jsem kdy měla možnost poznat.
"Nemůžu, mám nějakou práci." Podívám se dolů na ten poklad, který na mě upírá ty stejné oči jako má on. Musím se usmát. Nechci se mu dívat do očí, a tak se jim záměrně vyhýbám. Vím, že to vůči němu není fér. Ale vím, že by to poznal a nechci, aby měl kvůli mě výčitky svědomí. "Běžte, a užijte si tu pouť, když je tak krásné počasí! A koukejte mi vystřelit tu nejkrásnější růži, kterou tam budou mít!" nakloním se a políbím zjemna ty růžové rty. Rty mého manžela.
"Tu největší!" zazpívá maličká.
"Odpočíve, ano?" zašeptá, když se odtáhne a pohladí mě po zádech. "Natali, rozluč se s maminkou a utíkej k autu, ano?" obrátí se na malou. Ta se vyhoupne na špičky, já se znovu skloním a dostanu hubičku rovnou na tvář. Pak na mě zamává se svým obvyklým úsměvem a začne poskakovat k autu.
"Jdi s ní, vždyť jste za chvilku zpátky..." usměju se a nechám se obejmout.
"Mě nepřevezeš, vím, že ti není dobře. Kdyby něco, okamžitě volej, ano?" zašeptá mi do ucha.
"Ale prosím tě... Běž už!" vyprostím se z jeho sevření a podívám se mu do očí. Stejně už mě odhalil, tak co.
"Miluju tě!" políbí mě na nos.
"Já vím, já tebe taky!" pohladím ho po tváři a políbím na rty. "A teď už jdi. Nataly čeká!"
"No jo pořád!" zasměje se, otočí se a jde za malou k autu. Ještě chvíli sleduji, jak vjíždějí do zatáčky a pak zavřu dveře. Opřu se o ně zády a zhluboka se nadechnu. Vážně mi dnes není dobře, ale přeci jim nebudu kazit den. Natali se na něj tak těšila.

Pomalu se odrazím od dveří a jdu do kuchyně. Potřebuji mátový čaj, aby se mi udělalo líp. Natočím vodu do konvice a zapnu ji. Mezitím se posadím na bar k notebooku, abych si mohla vyřídit nějakou poštu.

Spousta zbytečných nabídek letí rovnou do emailového koše, červeně si označím zadání k práci. Musím napsat tři články, to není tak hrozné. Během toho se dovaří voda a tak se zvednu, abych si zalila čaj. V tu chvíli se mi zamotá hlava.

***

"Ale ne!" zašeptám, a narovnám se od dřezu. To snad není pravda, tak dlouho jsem nezvracela... Pustím vodu, a vydám se do ložnice. Tohle vůbec není dobré. Nové křeče v žaludku. Ta bolest. Opírám se o stěny, abych neupadla. Tak dlouho to bylo dobré! Krok za krokem vyjdu schody, celá udýchaná. Točí se mi hlava a mám pocit, jako by mě někdo drtil zevnitř.

S námahou otevřu dveře do ložnice, pár kroků. Musím otevřít noční stolek. Ani jsem si nevšimla, jak moc se mi klepou ruce. Tohle není jako předtím, je to horší! Kleknu si před stolek a vytáhnu oběma rukama šuplík.

"Kruci!" zakleju, když upadne na zem a obsah se rozkutálí po podlaze. Odstrčím ho na stranu. "Pitomý prášky!" cítím slzy, jak se mi valí po tvářích. Ještě ne! Natáhnu se po dózičce a otevřu jí. Obsah vysypu na kobereček u postele a zpocenýma, třesoucíma se rukama se snažím vybrat dva prášky.

"Miláčku?" ozve se ode dveří a já sebou trhnu. "Malá si zapomněla plyšáka! Tak jsme se museli vrátit!" s námahou se ze své pozice posadím vedle rozsypaných prášků a opřu se zády o postel. Na schodech slyším dětské krůčky. "Kde jsi?" zatmí se mi před očima.
"Jsem v ložnici, ať sem malá nechodí!" zakřičím z posledních sil a čelem se opřu o kolena, která jsem si přitáhla k tělu.

Následuje další hluk na schodech. Tentokrát rychlejších a těžších nohou. Nejsou ale natolik rychlé, aby předběhly ta slova: "Maminko, co je s tebou?"
"Miláčku, běž si hrát do pokojíčku!" řekne vystrašený, mužský hlas.
"Ne! Maminka..." cítím dětskou ručku, jak hladí moje vlasy. Chci jí říct, jak moc jí miluju, a že mi bude chybět, ale jediné na co se zmůžu je hlasitý vzlyk. Nechci, aby si mě pamatovala takhle.
"Natali! Něco jsem řekl!" malá je násilím odnesena do pokojíčku, ale můj anděl jako by byl ihned zase u mě.
"Je to tady, cítím to..." zašeptám, když s námahou zvednu hlavu a kontroluji svůj dech, zatímco jakoby z dálky slyším, jak někomu říká naši adresu domů.
"Ještě ne, miláčku!" vidím, jak pláče. "No tak, přeci to nevzdáš! Dýchej! Slíbilas mi to!" posadí se naproti mě a chytne mě za ruce. "Takhle nesmíš mluvit, co bych si bez tebe počal!"
"Máš přeci malou. Je to můj dar... Pro tebe." Z posledních sil se usměji a svou pravou ruku vyprostím, abych ho mohla pohladit po tváři.
"Tohle neříkej, víš přeci, že..." položím prst na jeho rty.
"Miluju tě!" zašeptám. "A vyřiď to i Nataly..."
"To ne! Řekneš jí to sama, a ještě mockrát! Kde je ta blbá sanitka?" zakleje.
"Zlato, jsem připravena to přijmout a ty... ty musíš taky..." šeptám a snažím se chytit svůj vlastní dech. Moje tělo ale bojuje proti mě.
"To nemůžu... Neodcházej!" nakloní se a políbí mě slaným polibkem. Zavřu oči a z posledních sil ho také políbím. Jeho, mého anděla.
"Děkuju za to, že jsem tě poznala..." zašeptám mu do rtů.

Cítím, jak moje ruka vyklouzne z té jeho.
Vždycky jsem se toho bála. Bude to bolet? Bude to v nemocnici, kde budu ležet někde na operačním stole? Nikdy jsem si nemyslela, že svůj poslední výdech bude v polibku. V tom nejkrásnějším polibku s tou nejdůležitější osobou na celém světě. Proto nebylo tak těžké přijmout svůj osud...
 

1 person judged this article.

Comments

1 Saline A. Saline A. | Email | Web | 18. february 2012 at 18:20 | React

Vážně bych nečekala, že mě rozbrečí už první díl. :D Nemám tě ráda! :D Takže rychle piš (samozřejmě jsou prioritou známky :D), ať tě zase můžu začít mít ráda. :D Je to krásné! ♥

2 Borůvka Borůvka | 18. february 2012 at 23:15 | React

No páni! :) Už se těším na pokračování, skvělé!

3 báři báři | Web | 2. march 2012 at 14:06 | React

Ah, určitě musíš zveřejnit další díl co nejdřív. Božínku, tak dlouho jsem tu nebyla a co se nestalo - AQ píše povídku! :) Jestli u toho budu brečet, tak uvidíš! :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement